Obzvlášť když si o hlavní hrdince musel narychlo přečíst aspoň pár odstavců na Wikipedii, aby vůbec tušil, na co jde.
Jenže ouha, chyba lávky, protože Horácké divadlo do toho hned po zvednutí opony šlápne s takovou vervou, že vás rovnou přitluče do sedadla. Na scéně trůní jen nevysvětlitelná hromada hrnců, zalitá ostrým světlem, a kolem se tyčí padesátihlavý sbor, který zní tak nádherně a majestátně, až máte pocit, že jste si spletli adresu a sedíte někde v Národním.
Přes tuhle impozantní hudební hradbu se na jeviště doslova procpe uhrančivá Kamila Zetelová ve výborném kostýmu. Její Anna Pammrová je od první vteřiny typově přesná a první polovina představení je díky ní zkrátka famózní. Režisér Michal Zetel šlape na plyn, tajemné vyprávění nedá divákovi vydechnout a zbylá trojice herců, která kolem Anny kreativně rozehrává příběh, funguje jako promazaný stroj. Když celá scéna na jediné slovo sborově a úderně trhne hlavou, musíte uznat, že tenhle divadelní detail má parametry evropské scény.
Co víc, tvůrci mají zjevnou hrůzu z patosu. Kdykoliv hrozí, že by se ten těžký životní úděl utopil v ufňukané osudovosti, herci zničehonic vypadnou z role a dění na jevišti civilně, lidsky okomentují. Funguje to jako skvělé osvěžení, které v úvodu spolehlivě bourá jakýkoliv náznak umělé křeče.
Tedy jen do chvíle, než představení ve své druhé půli radikálně změní kurz.
Zlom přichází s momentem, kdy Anna v podstatě umírá. Možná, kdyby podle původního záměru autora ležela hrdinka druhou polovinu v rakvi namísto na oné všudypřítomné hromadě hrnců, vneslo by to do sálu aspoň trochu emocí. Ruku na srdce, pravděpodobně by to ale stejně nepomohlo, protože tvůrci se zkrátka rozhodli druhou část nekompromisně překlopit do popisného, odtažitého životopisu. A právě v tomto novém, ztěžklém formátu už dřívější civilní fórky a shazování rolí zkrátka nefungují.
Co v první půlce děj organicky oživovalo, to v té druhé ubíjí poslední zbytky šance na vybudování hlubšího citového pouta k trpící ženě. Slibované drama, které se svou podstatou silně dotýká samotného údělu ženství, se tak divákovi odcizí a inscenace, jež měla nakročeno k emocionální bouři, najednou jen suše a polopaticky informuje.
Proč se to stalo? Možná tvůrcům nakonec chyběla ta poslední kapka režijní drzosti říznout do toho opravdu na dřeň a opustit bezpečné vody biografie. A nebo zkrátka zapracoval racionální instinkt regionálního divadla, který velí, že neředěné umění je sice hezká věc, ale trocha té doslovnosti je pro divácký úspěch na oblasti sázkou na jistotu.
Není to ale žádná ostuda, spíše naopak. Vizuálně sevřená koncepce hrnců a sboru je výborná, hudba funguje naprosto přirozeně a herecké i pěvecké výkony jsou bez jediné vady na kráse. Horácké divadlo předvedlo vysoce profesionální výkon a zvedlo laťku hned na začátku sezony proklatě vysoko. Zkrátka a dobře: běžte se podívat. Minimálně proto, že vám v Jihlavě na chvíli dopřejí onen mrazivý pocit z velkého a odvážného divadla, za kterým se jinak musíte trmácet po ucpané dé jedničce do Prahy, a i za tenhle okamžik se sluší smeknout.
Hodnocení: 75 %
Foto: HDJ
